Milovaný národe, nejdražší lide český,
nastal čas, kdy se opět musíme rozhodnout a definovat svoji identitu. Kdy opět stojíme na scestí a volíme mezi tím, co bylo doposud (korupce, přehnaná touha po moci) a tím, co by mohlo symbolizovat změnu. Základní rozdíl mezi oběma prezidentskými kandidáty je totiž nabíledni: Zatímco Miloš Zeman je stále neprůhledný a snaží se jen znovu převzít vládu po svém příteli Václavu Klausovi tak, aby jejich mocenský tandem mohl nadále pokračovat, Karel Schwarzenberg má vizi a nebaží po pozici hlavy státu pro vlastní dobro, nýbrž nabízí svoje přesvědčení a zkušenosti nám, abychom společně mohli naši vlast pozvednout.
Karel Schwarzenberg je slušný, skromný člověk, pokračovatel prvorepublikové nostalgie, nikoli té habsburské. Celá česká větev rodu byla více vlastenecká, než většina ostatních zástupců šlechty i obyčejného lidu. A nikdy nás nezklamala. Karlova trefná reakce na Zemanovu neuctivou poznámku o tom, jak „knížata zdegenerovala“, zněla, že právě toto jim vtloukali do hlavy komunisté v roce 1948, kdy byla jejich rodina nucena opustit zemi. Ale právě v západním exilu získal Schwarzenberg své nejbohatší zkušenosti – takové, o kterých většina z vás bohužel ani netuší, jak významné jsou. Dobře, je celkem známo, že schraňoval československou samizdatovou literaturu a podporoval disent jak za hranicemi, tak někdy i přímo při svých návštěvách v ČSSR. Takové povzbuzení bylo tehdy k nezaplacení. Zároveň zde jednal také coby předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, jež není jen tak ledajakou organizací, ale organizací, která především z delšího časového horizontu přispěla k pádu železné opony.
Nyní se blíže dostáváme k dědictví Miloše Zemana, které nám může nabídnout jako hlava státu. Zapojil se do činnosti Občanského fóra hned v průběhu sametové revoluce a několikrát vyslovil svůj nesouhlas s odsunem Němců po druhé světové válce, dokonce jej přirovnal k nuceným migracím v SSSR. Jak je tedy možné, že po čtvrteční prezidentské debatě ostře kritizoval svého protivníka za podobnou formulaci, kdy Schwarzenberg tzv. divoký odsun odsoudil? Miloš Zeman je zřejmě pokrytec a často si, promiňte mi to spojení, „nevidí do huby“. Něco takového se totiž nestalo poprvé. Tento kandidát nezřídka kdy mění své výroky a postoje, jak se mu zrovna hodí, a to zejména tak, aby rozhodil protihráče nebo se stal populárním mezi svými potenciálními voliči s obdobně krátkou pamětí. Ba co více, Miloš Zeman vytrhává svoje moudra a bonmoty z kontextu a někdy dokonce lže. Slíbil, že nepovede negativní kampaň, a po pár dnech se do Karla začal navážet svým nevkusným, neslušným a hulvátským stylem, k čemuž se později přidal i jeho kamarádíček z doby opoziční smlouvy, Václav Klaus s celou svojí rodinou.
Nemohu teď jinak než apelovat na vás, Čechové moji, abyste se
a) zbavili nevítaných a dávných traumat naší historie a nebáli se přispívat k evropské integraci jako právoplatní členové. Evropská unie a její předchůdkyně ušly už velice dlouhou cestu na to, aby se dalo konstatovat, že skutečně přispěly k mírovému uspořádání našeho starého kontinentu. Na zradu v podobě Mnichova tedy můžete s klidem zapomenout, nic takového se opakovat nebude. Raději se však přimkněme k Západu spolu s Karlem, než zpátečnicky k Východu spolu s Milošem. Zapomeňme také již konečně na Benešovy dekrety a neaktuální debaty o omluvách za odsun Němců – lítost nad ním byla vyjádřena mj. už v Česko-německé deklaraci z roku 1997.
b) zbavili předsudků a obav z toho, že s Karlem se na Hrad dostane i Miroslav Kalousek. Ten byl sice dvakrát oceněn za nejlepšího ministra financí ve střední a východní Evropě, avšak u nás se velké popularitě coby politik netěší, přestože na něj ve spojitosti s jakoukoli aférou neexistují důkazy – na rozdíl od bývalých poradců Miloše Zemana, kteří si v letech 1998 až 2002 zařídili mocné podsvětí posvěcené opoziční smlouvou, a kterým lze skutečně prokázat obvinění z vydírání veřejných činitelů. Nepřehlížejme, že sám tehdejší premiér se také pokoušel omezit svobodu médií, přičemž některým nezávislým novinám taktéž hrozil jejich likvidací.
c) plně soustředili na budoucnost naší země a položili si otázku, zda opravdu to, co chceme, zosobňuje pokračování mocenské nerovnováhy a neprůhlednosti, nebo zda se vydáme cestou novou, nadstranickou, po stopách vizionáře a obhájce lidských práv za každých okolností, Václava Havla.
Abych byla spravedlivá, podotýkám ještě, že oba kandidáti se profilují proevropsky a podporují posílení přímé demokracie u volby starostů, krajských hejtmanů nebo poslanců. Jednou z mála předností Miloše Zemana může být také jeho rétorika mířená na obyčejný lid, a to když se snaží osvětlit složité otázky při prezidentských debatách široké veřejnosti. Někdy ovšem zachází až příliš daleko, dělá pitomce z pana Moravce i pana Schwarzenberga a mluví velmi zdlouhavě, takže není divu, že svými proslovy některé starší nebo tvrdě pracující občany uspává (tady není řeč jen o Karlovi, ale třeba i o mojí mamince…).
Závěrem svého poselství bych ještě ráda podotkla, že vše, co je napsáno výše, vnímám jako objektivní pravdu (v diskuzi jsem klidně ochotná poskytnout k jednotlivým tvrzením věrohodné zdroje) a že skutečně nejsem nijak příbuzensky spřízněná s ministrem Kalouskem, nejsem ani jeho fanynka. Jako studentka diplomacie jsem dokonce častěji vystavována kritice pana Schwarzenberga v pozici šéfa tohoto rezortu, než jeho chvále. Avšak právě od jeho role v současné vládě je nutno abstrahovat, protože jako prezident bude mít úplně jiné pravomoci a zastupovat náš stát navenek pro něho nebude problém. Je to člověk čestný, ušlechtilý, mající ve vínku starost o vlast, ne o zisk a vlastní mocenské postavení. A právě tuhle změnu potřebujeme. Rozhodně také nikdy neztrapní naši zemi tolikrát, jako se to za celých deset let na Hradě povedlo Václavu Klausovi, v jehož neoprávněně dominantním a výstředním stylu by na stejném místě bezpochyby pokračoval i Miloš Zeman.
Teď je to tedy na vás. Doufám, že mě nezklamete. Že půjdete k volbám a budete volit dobro.
S nadějí, úctou a láskou
Lucie Kalousková