Se svým hledáním jsem se obrátila na několik přátel i členů rodiny, ale bylo mi řečeno, že ať si budu věřit v cokoli, nemusím se přece hned vázat k určité církvi. To sice ne, ale možná cítím silnou vnitřní potřebu nějakého etického kodexu. Ovšem Desatero? Micvot? Na přikázání jsem příliš nedůsledná, hříchů se dopouštím snad jako každý druhý a pokud existuje něco jako peklo, už se tam na mě jistě všichni těší.
Při studiu předmětu Kultura v mezinárodních vztazích a četbě k němu se vázající povinné literatury, začala jsem postupně škrtat: pravoslaví, křesťanství, islám. Zaujal mě judaismus, ale konverze k němu je složitá a po ní musí člověk dodržovat obsáhlé množství pravidel. Vítězně dopadly tyto tři směry: hinduismus, taoismus a animismus. Hinduismus je mi sympatický, protože jeho víra v TO nedefinovatelné všeprostupující bráhmá, ze kterého vše vzniklo a zase se k němu navrátí, se ztotožňuje s mojí. Plus – zřejmě věřím v reinkarnaci a koloběh životů, dodává mi to optimismus. Jen bych byla dosti nerada, kdybych se v příštím životě měla objevit v těle Nedotknutelného (nečisté, až „podlidské“ bytosti). Své současné bytí mám zřejmě za odměnu, a tak bych měla vytrvat v duchovním rozvoji – a také si dát pozor na karmu, přičemž předpokládám, že zrovna ta moje je již řádně nalomená. Ale ještě mám čas. Hinduisté zkrátka věří, v co chtějí, pokud to nepopírá jejich základní principy. Je to trochu jako u animistických náboženství v Africe, kde vedle sebe existuje nespočet různých kultů.
„Nejlepší je keltské náboženství,“ vložila se mně a mému kamarádovi do řečí o hledání víry jakási alternativní duše jménem Václava. Poznali jsme ji minulý pátek ve vlaku. Sama vypadala jako potomek Bójů, keltského kmene, který osidloval české země ještě za římského impéria. Ale nezbylo nám než přikyvovat. Původní pohanské náboženství toho mělo totiž tolik co do sebe. Když opomeneme ten elementární, byť pro mnohé možná rouhačný fakt, že všechna duchovní učení původně vznikla z uctívání přírody a životadárného Slunce, najdeme v něm také velmi benevolentní možnost volby kultu jednotlivých bohů či bůžků. Já bych si vybrala třeba Radegasta. Aby se však člověk pohanem (resp. Wiccanem) opravdu stal, měl by se začít učit i staré runy, věštění z tarotu a později navštívit český či moravský slet čarodějů. Což o to, já občas i astrálně cestuji a mívám vidění zvané „old hag syndrome“ při přehnané činnosti mozku, když se snažím spát. Ale nevyrostla jsem už ze seriálů, časopisů a knížek o magii? Skutečně mám na to, učit se Tradici Slunce? Kdo ví. Coelhově Bridě bylo 21 let, když s tím začala. Už teď má na mě náskok.
A v co tedy věřím já? Jsem panteistka. Věřím, že celý svět (známý i neznámý) je jeden obří živý organismus. Že všechno pohání jedna jistá energie, která se nikdy nesplete. Že se všechno děje z nějakého důvodu. (Ano, jsem i fatalistka.) Věřím, že všechno kolem nás má v sobě vlastní božskou dimenzi. Bez ohledu na to, kdo spáchal kolik hříchů, svět se točí dál. Co se týká lidského faktoru, věřím, že základním posláním nás všech je konat dobro. Věřím, že jsme si všichni rovni. A jako naši dávní předkové nebo jako původní kmeny Austrálie, Amazonie či Afriky, měli bychom se navrátit k přírodě a žít s ní v harmonii. Alespoň částečně, protože na úplné zbavení se výpočetní techniky a pobíhání ve slámových sukních už prostě „nemáme koule“.
Ochrana životního prostředí, rovnostářský princip a společná víra v to nejdůležitější – lidské dobro; to by měly být zájmy nás všech – ať už věříme v Alláha, nebo v Radegasta. A teprve nastane čas, kdy bude záležet nejvíce na tom, jestli si uvědomíme, že jsme všichni jedno pokolení a musíme táhnout za jeden provaz. Že by již letos v prosinci?